Hlas dětí v éře umělé inteligence: budování základní gramotnosti v oblasti umělé inteligence pro všechny děti
Andrew Sliwinski, viceprezident a vedoucí oddělení uživatelských zkušeností v LEGO Education, odpovídá na otázky týkající se využívání znalostí z oblasti informatiky a AI, tedy umělé inteligence, ve školní výuce a toho, co můžeme již dnes udělat proto, abychom žákům dali hlas v diskusi o proměňujícím se světě.
Vzdělávací systémy v Evropě i mimo ni, motivovány příslibem personalizovaného vzdělávání a lepších studijních výsledků, rychle směřují k zavádění umělé inteligence do výuky. Tento přístup přináší skutečný potenciál a tyto ambice jsou bezpochyby cenné. V uspěchané snaze využít umělou inteligenci při práci s dětmi – optimalizovat výuku, automatizovat hodnocení nebo urychlit předávání obsahu – však hrozí, že přehlédneme další, stejně naléhavou prioritu: vybavit děti základním porozuměním tomu, jak technologie umělé inteligence skutečně fungují.
Současný tlak na zlepšování vzdělávacích výsledků prostřednictvím umělé inteligence, která, jak je třeba poznamenat, zatím nebyla ve větším měřítku dostatečně ověřena, by měl být vyvážen trvalými investicemi do rozvoje základních dovedností v oblasti umělé inteligence. Pokud se nám podaří tuto rovnováhu najít, máme jedinečnou příležitost vychovat generaci dětí, které nebudou umělou inteligenci pouze používat, ale budou jí rozumět natolik dobře, aby s její pomocí dokázaly vytvářet lepší budoucnost.
Jakou mylnou představu o vzdělávání s využitím umělé inteligence musíme překonat?
Jaké kroky by měly podniknout státní instituce, aby se to stalo skutečností?
Jakou mylnou představu o vzdělávání s využitím umělé inteligence musíme překonat?
Rozšířenou mylnou představou je, že vzdělávání s využitím umělé inteligence znamená jednoduše její používání na dětech – zavádění adaptivních vzdělávacích systémů, příprav hodin generovaných umělou inteligencí nebo výuky vedené chatboty s cílem optimalizovat stávající model vzdělávání. To je sice jedna část obrazu, ale rozhodně ne celý příběh. V posedlosti možnostmi počítačů jsme ztratili ze zřetele vše, co dokážou samotné děti.
Dnes převládá představa, že umělá inteligence je vlna, která smete význam lidské činnosti, a že naším úkolem je naučit děti, jak se v ní udržet nad vodou. Takový přístup však staví dítě do role pasivního účastníka pokroku, nikoli jeho hlavního tvůrce. Musíme vyvážit „využívání umělé inteligence na dětech“ s „využíváním umělé inteligence dětmi“ a podporovat jejich kritické porozumění tomu, jak AI funguje – a jak nefunguje.
Umělá inteligence není magie – je to technologie. Základní gramotnost v oblasti AI nespočívá v tom, že děti naučíme používat „kouzelnou skříňku“. Jde o to, abychom jim dali nástroje, s jejichž pomocí mohou tuto skříňku rozebrat na jednotlivé součástky a vytvořit z nich něco nového. Nejde o nový koncept – desetiletí výzkumu opakovaně ukazují, že děti se nejlépe učí tehdy, když tvoří, testují a přemýšlejí o fungování konkrétních, hmatatelných objektů, místo aby pouze pasivně přijímaly poznatky.
Když s dětmi mluvíme, ukazuje se, že se nechtějí jen naučit používat umělou inteligenci. Chtějí jí také rozumět a využívat ji k vytváření řešení pro své komunity, přátele a rodiny. Zároveň mají často velmi jasné představy o tom, jak by se umělá inteligence měla – a neměla – používat ve škole i v širší společnosti.
Proč by vlády a ministerstva školství měly povýšit informatiku a umělou inteligenci z volitelného předmětu na základní součást vzdělávání?
Chceme-li, aby děti budovaly budoucnost této technologie, a nejen ji používaly, musí rozumět tomu, jak funguje a co s ní mohou vytvářet. Základní stavební principy umělé inteligence – tedy informatika, pravděpodobnost, data, rozpoznávání vzorců a algoritmické předsudky – by neměly být volitelnou, exkluzivní znalostí vyhrazenou úzké skupině lidí. Tyto koncepty musí být povýšeny na úroveň nových základních dovedností, stejně důležitých v moderním vzdělávání jako čtení, počítání, řešení problémů, kreativita a spolupráce.
Nejde jen o přípravu na trh práce či konkurenceschopnost zemí, i když i ty jsou důležité. Jde také o to, aby další generace získala vědomosti, dovednosti a schopnost jednat tak, aby mohla řídit, navrhovat a kriticky analyzovat systémy, které budou utvářet její život.
Musíme přestat připravovat děti na svět, v němž jsou pouze vedlejšími účastníky umělé inteligence. Místo toho jim musíme poskytnout základní nástroje a dovednosti, díky nimž se mohou stát hlavními architekty tohoto světa.
Jaké kroky by měly podniknout státní instituce, aby se to stalo skutečností?
Možná stojíme před příležitostí, která přichází jen jednou za generaci. Vládní instituce mohou využít umělou inteligenci k podpoře stávajícího systému – například k rychlejšímu vyhodnocování stejných testů nebo efektivnějšímu vydávání stejných vysvědčení – nebo si mohou uvědomit, že stojíme před největší příležitostí k reformě vzdělávání v našich životech.
Je třeba začít rozsáhlými investicemi do gramotnosti v oblasti umělé inteligence, podpořenými národními politikami a financováním, které povýší informatiku, datovou gramotnost a informatické myšlení na stejnou úroveň, jakou má čtenářská a matematická gramotnost. To však vyžaduje i zásadnější změnu v pedagogice.
Musíme podporovat učitele i žáky prostřednictvím inkluzivního, cíleně vedeného vzdělávacího přístupu, který vytváří prostor pro dětskou zvídavost. Mnoho učitelů i rodičů se necítí dostatečně připraveno provázet děti složitostmi umělé inteligence, přestože s nástroji AI už do určité míry pracují. Jak ukazuje průzkum LEGO Education mezi učiteli informatiky, téměř polovina z nich si není jistá výukou témat spojených s AI, a to ani po absolvování školení.
Nemůžeme čekat, až znalosti dospělých doženou tempo inovací. Místo toho můžeme přehodnotit svou roli a z „vševědoucích expertů“ se stát partnery v učení. Koneckonců jednou z nejvýstižnějších vět, které lze dítěti říct, je: „Nevím. Pojďme to zjistit společně.“
Jak mohou školy reagovat na nedostatek kvalifikovaných pracovníků na trhu práce a zvýšit zájem o kariéru v oblastech STEM?
Odpovědí je budování sebevědomí a angažovanosti. Příliš dlouho byla informatika vnímána jako předmět pro úzkou skupinu dětí, často označovaných za „geeky“. Tuto představu musíme změnit tím, že ukážeme propojení digitálních technologií s věcmi, na nichž dětem skutečně záleží – s jejich zálibami, zájmy a komunitami.
Poznatky získané během desetiletí výzkumu a pedagogické praxe ukazují, že děti se učí nejefektivněji tehdy, když jsou aktivně zapojeny, dokážou propojovat učení se svými zájmy a učí se společně s ostatními. Praktické učení založené na projektech a spolupráci patří mezi nejúčinnější způsoby, jak zapojit všechny žáky.
Zároveň jde o jedny z nejlepších metod, jak dětem pomoci pochopit koncepty informatiky. Když dítě vytvoří fyzický model a vidí, jak ožívá díky programu, který samo napsalo, nebo sleduje fungování modelu umělé inteligence, který samo natrénovalo, informatika přestává být abstraktní a stává se hmatatelnou realitou.
Musíme do těchto témat zapojit všechny děti a zajistit, aby měly pocit, že do nich patří – nejen jako budoucí softwaroví inženýři, ale také jako budoucí umělci, inovátoři, vědci a aktivní občané.
Jak praktické učení podporuje kritické myšlení a základní porozumění, které jsou nezbytné pro inovace?
Mnohé mezinárodní výzkumy potvrzují souvislost mezi aktivním, praktickým učením a rozvojem schopností vyššího řádu. Dlouhodobý projekt OECD zaměřený na podporu a hodnocení kreativity a kritického myšlení ukázal, že pokud jsou žáci povzbuzováni k tomu, aby navrhovali vlastní řešení a opakovaně vylepšovali své nápady, prokazují hlubší porozumění učivu a jsou více nakloněni rozvíjet trvalé tvůrčí a kritické myšlení.
Pokyny UNICEF k principům umělé inteligence v kontextu dětí zároveň zdůrazňují význam designu umělé inteligence zaměřeného na dítě, který podporuje vyjadřování názorů a aktivní účast dětí namísto toho, aby byly vnímány jako pasivní příjemci algoritmicky řízeného vzdělávání.
Tato zjištění jsou v souladu se širším konstruktivistickým výzkumem, který ukazuje, že když žáci vytvářejí, testují a reflektují hmatatelné objekty, rozvíjejí nejen technické dovednosti, ale také metakognitivní schopnosti nezbytné pro inovace. Patří mezi ně například schopnost rozkládat problémy na menší části, pracovat s nejistotou a kriticky hodnotit předpoklady zabudované v systémech, které je obklopují.
Jak vypadá efektivní školení učitelů a průběžný profesní rozvoj v oblasti dovedností souvisejících s využíváním AI?
Výzvou není pouze dostupnost nástrojů, ale také sebedůvěra. Výzkumy konzistentně ukazují, že pocit vlastní účinnosti učitele je jedním z nejdůležitějších faktorů úspěšného zavádění technologií ve třídě. Méně než polovina učitelů informatiky se v současnosti cítí připravena začleňovat témata související s umělou inteligencí do své výuky¹, a právě tento nedostatek sebedůvěry představuje hlavní překážku.
Efektivní, průběžný profesní rozvoj musí přesahovat jednorázové workshopy. Vyžaduje dlouhodobé profesní vzdělávání založené na kurikulu, které staví učitele do role aktivně se vzdělávajících osob – podobně jako jejich žáky. Profesní rámce OECD pro výuku kreativity a kritického myšlení zdůrazňují, že trvalá změna ve výuce závisí na zkušenostních modelech založených na spolupráci a praxi, nikoli na pasivním přijímání obsahu.
Učitelé potřebují hotové výukové materiály a integrované rámce v souladu s kurikulem, které jim umožní postupně budovat vlastní porozumění. Jakmile učitelé získají větší jistotu, projeví se to i u žáků. Boj s nedostatkem sebedůvěry není vedlejší záležitostí – je to základní předpoklad všech ostatních částí tohoto procesu.
Jak řešení LEGO® Education Informatika a AI splňuje vysoké standardy bezpečnosti, soukromí, rovnosti a wellbeingu?
Náš přístup je založen na třech nekompromisních závazcích.
Zaprvé – soukromí. Ve společnosti LEGO® Group považujeme soukromí za základní právo a toto právo v plné míře náleží také dětem. V LEGO Education ho garantujeme pomocí tzv. lokální inference, což znamená, že žádné údaje dětí nikdy neopouštějí třídu. Žádná data se neposílají přes internet k nám ani k žádným jiným společnostem a nikdy se nepoužívají k trénování modelů umělé inteligence.
Zadruhé – neantropomorfizujeme umělou inteligenci. Systémům umělé inteligence nedáváme tvář ani jméno a neoznačujeme je za „kreativní“. Kreativita patří lidem. Kreativita patří dětem. Výzkumy ukazují, že antropomorfizace může vést k různým kognitivním, behaviorálním a emocionálním vedlejším účinkům. U dětí se může například vytvořit parasociální vazba k systémům umělé inteligence, která může nahrazovat skutečné mezilidské vztahy.
Zatřetí – transparentnost. Modely, s nimiž děti pracují, jsou doprovázeny jasnou dokumentací, například tzv. kartami modelů, které popisují použitá trénovací data a možné předsudky, jež mohou obsahovat. Chceme-li, aby děti na základní úrovni rozuměly tomu, jak tyto nástroje fungují, musíme jim je ukázat – nikoli je skrývat za závoj proprietárních informací.
Tvůrci politik, učitelé a lídři v oboru by se neměli ptát, zda umělá inteligence změní vzdělávání, protože to se už děje. Otázkou je, zda tento okamžik využijeme jen k optimalizaci stávajících systémů, nebo zda dětem skutečně umožníme aktivní zapojení a posuneme se směrem k efektivnějšímu učení.
Chceme-li, aby děti budovaly lepší budoucnost, musíme je vybavit správnými dovednostmi a způsobem myšlení. Představme si, co by se mohlo stát, kdyby získaly základní porozumění tomu, jak umělá inteligence funguje, tvořivou sebedůvěru při jejím využívání a schopnost kriticky posuzovat, kdy a jak ji používat.
Více než kdy dříve musíme dětem umožnit učit se společně, nikoli osamoceně před obrazovkami. Musíme naslouchat jejich názorům, podporovat jejich zvídavost a učinit jejich hlas základem každého rozhodnutí, které přijímáme.
Děti jsou připraveny. Otázkou je, zda jsme připraveni i my.
¹ „US Computer Science & AI Education Insights Report“ (zpráva o znalostech v oblasti informatiky a umělé inteligence ve Spojených státech), LEGO® Education, 2026, education.lego.com/en-us/resources/cs-ai-education-insights-us/.
