Jak pomoci dítěti překonat separační úzkost
Co je separační úzkost?
Separační úzkost – jeden z druhů úzkostných poruch u dětí – je chronická a nadměrná úzkost spojená s odloučením od osoby, ke které je dítě silně připoutáno (obvykle k rodiči, častěji k matce). Může se také jednat o strach z opuštění domova.
Separační úzkost má vývojový charakter – pokud se vyskytuje v raném dětství (mezi 6. měsícem a 5. rokem života), trvá poměrně krátce (2–3 týdny) a nemá nadměrný, trvalý dopad na dítě a rodinu, není důvod k obavám. Stává se patologickou, pokud přetrvává po mnoho týdnů, znemožňuje dítěti běžné fungování a vyskytuje se u staršího dítěte (nad 5 let).
Separační úzkost má často epizodický charakter, což znamená, že se může objevovat pouze v určitých situacích a vyskytovat se periodicky. Častěji se diagnostikuje u dívek a jedináčků. Projevy separační úzkosti se mohou u různých dětí lišit – mladší děti obvykle vykazují více příznaků než starší. Ve srovnání s jinými typy úzkostných poruch trvá kratší dobu, ale může být doprovázena specifickou fóbií nebo generalizovanou úzkostnou poruchou.
Jaké jsou příznaky separační úzkosti u malých dětí?
Jaké události a postoje okolí mohou vyvolat separační úzkost?
Děti se učí úzkostnému chování od rodičů, stejným způsobem, jako jiné dovednosti.
Jak předcházet epizodám separační úzkosti?
Jak probíhá terapie separační úzkosti?
Jaké jsou příznaky separační úzkosti u malých dětí?
Hlavním příznakem separační úzkosti je velmi silný protest dítěte v situaci odloučení od osoby, ke které je silně připoutáno. Protest může nastat i při pouhém očekávání separace nebo v situaci odchodu z domova (dokonce i v doprovodu rodičů). Dítě reaguje pláčem, křikem, útěkem, psychomotorickým neklidem a zoufale hledá svou osobu.
Dítě může také slovně vyjadřovat silné obavy ze ztráty blízké osoby nebo strach, že se jí něco stane. Může mít obavy, že se přihodí něco špatného, co ho oddělí například od matky nebo ho přinutí opustit domov.
Strach z odloučení způsobuje, že dítě nerado chodí (nebo zcela odmítá chodit) do školky/školy (nebo na jiná místa bez rodiče), vyžaduje dlouhé přemlouvání nebo odmítá zůstat doma bez osoby, ke které je silně připoutáno.
Velmi často si děti trpící separační úzkostí stěžují na špatné fyzické i psychické zdraví a hlásí různé tělesné potíže (bolesti hlavy, břicha), které se zhoršují v situaci blížícího se odloučení. Proto například těsně před odchodem do školky začnou prudce plakat, protestovat, schovávat se nebo i zvracet.
Dítě může mít také problémy s usínáním, zejména pokud není nablízku osoba, ke které je silně připoutáno. Odmítá spát mimo domov. Často má noční můry (např. že bylo uneseno nebo že rodič zemřel).
Typickým znakem separační úzkosti je také tendence dítěte neustále kontrolovat okolí (Kdy se vrátíš? Kam jdeš?), opakovaně se ujišťovat o přítomnosti důležité osoby (Ale budeš tam se mnou? Nikam nepůjdeš? Zůstaneš se mnou? Můžu spát s tebou?).
Typická je také nepřiměřenost reakce dítěte vůči situaci, a to i přes snahu okolí o uklidnění a přesvědčování (Nepůjdu sám, Nepustím tě). Dítě se fixuje na problém a ve chvíli emočního rozrušení není schopno přijímat logické argumenty ani vést dialog. Často slovně vyjadřuje své emoce (Bojím se tam jít), ale nedokáže uvést jejich příčinu.
Při výrazné intenzitě úzkosti mohou děti projevovat dokonce agresivní a opoziční chování. Impulzivní reakce dítěte trpícího separační úzkostí jsou obvykle zafixovaným způsobem, jak reagovat na situace, které subjektivně vnímá jako ohrožující. Protože malé děti mají potíže s vyjadřováním negativních emocí a jejich strategie zvládání stresu nejsou plně rozvinuté, vnímaná hrozba často vede k negativistickému nebo dokonce agresivnímu chování.
Aby mohla být separační úzkost diagnostikována, uvedené příznaky (alespoň tři) musí přetrvávat minimálně po dobu čtyř týdnů.
Jaké události a postoje okolí mohou vyvolat separační úzkost?
Většinu úzkostných poruch u dětí způsobuje soubor faktorů – jen zřídka lze určit jednu přímou příčinu. Spouštěčem separační úzkosti bývá nejčastěji konkrétní událost, kterou dítě vnímá jako traumatickou (i když z pohledu dospělého nemusí mít charakter traumatu).
Mezi události nejčastěji vyvolávající separační úzkost patří:
- situace spojené se skutečnou nebo domnělou ztrátou blízké osoby (delší nepřítomnost rodiče např. kvůli pracovní cestě, hospitalizaci, rozvodu, nemoc nebo úmrtí blízkého člověka),
- významné změny v nejbližším okolí dítěte (např. stěhování do nového domova, změna školky nebo školy, příchod mladšího sourozence nebo nového partnera jednoho z rodičů),
- první vzdělávací zkušenosti (nástup do jeslí, školky, zahájení školní docházky v přípravné třídě nebo první třídě),
- změny v denním režimu dítěte (např. absence ve školce trvající alespoň týden).
V mechanismu vzniku separační úzkosti hraje roli také genetická predispozice k nadměrným úzkostným reakcím, celkový zdravotní stav dítěte, rodinná atmosféra a postoje rodičů.
Děti se učí úzkostnému chování od rodičů, stejným způsobem, jako jiné dovednosti
Ke vzniku separační úzkosti může přispět fenomén indukce strachu (tzv. přenášení), tedy nevědomé předávání úzkosti dospělým. Dítě sleduje a napodobuje emoční reakce blízkých osob v určitých situacích. Pokud například matka při prvním odvádění dítěte do školky cítí velkou úzkost a říká: „Neboj se, neplač, všechno bude v pořádku, určitě si pro tebe přijdu, bude se ti stýskat, ale zvládneme to“, dítě si tuto zprávu může vyložit takto: „Jsem v nebezpečné situaci, měl/a bych se bát; možná si pro mě rodiče nepřijdou; mamince se bude stýskat, nemohu ji opustit.“
Je velmi důležité, aby rodiče nezesilovali (verbálně ani neverbálně) úzkost, kterou dítě projevuje, ani jeho vyhýbavé chování.
Pokud dítěti, které se bojí, věnujeme pozornost nevhodným způsobem (například ho nadměrně utěšujeme, slibujeme velké odměny za překonání strachu nebo naopak bagatelizujeme jeho obavy, kritizujeme je či zesměšňujeme), nevědomě tím úzkost posilujeme.
Nevhodné je také podněcování a chválení vyhýbavého chování. Například pokud rodič při procházce opakovaně říká: „Nevzdaluj se ode mě, jinak se ztratíš,“ dítě s velkou pravděpodobností zareaguje tím, že se rodiče pevně chytí za ruku a například se vzdá samostatného objevování hřiště. Pokud rodič takové chování pochválí slovy „Jsi moc hodný/á“, vyhýbavé chování se posílí a dítě si upevní myšlenku: „Jsem v bezpečí jen blízko mámy.“
Mnohem lepší strategií je dát dítěti jasné pravidlo: „Domluvíme se – můžeš si na hřišti hrát sám/sama, ale nesmíš jít za plot a zavoláš mě, když budeš chtít vylézt na tu vysokou prolézačku.“ Poté je vhodné dítě sledovat z bezpečné vzdálenosti.
Může se také stát, že projevy separační úzkosti dítěti paradoxně začnou přinášet určité výhody (zvýšená pozornost rodičů, možnost zůstat doma) a umožní mu ovlivňovat chování okolí. Pokud reakce rodičů na úzkost dítěti zajišťuje pozornost nebo mu umožňuje vyhnout se nepříjemné situaci, strach se tím posiluje a upevňuje.
Je velmi důležité si uvědomit, že určité faktory, situace a chování rodiče mohou u jednoho dítěte vyvolat úzkost, zatímco jiné dítě na stejné podněty nereaguje znepokojením. Existují také rozdíly mezi mladšími a staršími dětmi. Riziko vzniku epizody separační úzkosti je vyšší u dětí, které mají úzkostnou povahu, již dříve takový stav zažily nebo mají v rodině někoho, kdo trpí úzkostnou poruchou.
Pamatujme také, že kofein (obsažený v Coca-Cole, ledovém čaji, čokoládě) může zesilovat úzkost (včetně separační). Povzbuzuje nervový systém, zrychluje srdeční činnost a vyvolává neklid – což jsou projevy, které si dítě může mylně vyložit jako úzkost. Podobný vliv má nadbytek cukru, který způsobuje prudký vzestup hladiny cukru v krvi a následný rychlý pokles, což může dítě vnímat jako pocit nevolnosti.
Úzkostné projevy se také zhoršují při infekcích, onemocněních štítné žlázy nebo jako vedlejší účinek některých léků (např. některých antihistaminik).
Na vznik úzkostných poruch, včetně separační úzkosti, má vliv také moderní „epidemie“ – nadměrné sledování televize, používání mobilu, tabletu apod. Nejde jen o to, že dítě může vidět pohádku, která ho vyděsí, ale i o to, že přetížení nervového systému zvyšuje jeho náchylnost k prožívání strachu.
Jak předcházet epizodám separační úzkosti?
Prevence separační úzkosti v situacích, kdy ji očekáváme (služební cesta maminky, nutnost přespání u babičky, pobyt ve školce apod.)
Pokud předpokládáme, že se u dítěte objeví separační úzkost, můžeme využít několik metod, které mu usnadní adaptaci na novou nebo obtížnou situaci.
🔹 Metoda přípravy – spočívá v poskytnutí informací a seznámení dítěte se situací odloučení dříve, než k ní dojde. Například před nástupem do školky je vhodné dítě seznámit s prostředím, představit mu budovu, budoucí paní učitelku a umožnit mu hrát si s ostatními dětmi v přítomnosti rodiče.
🔹 Metoda postupného zvykání – znamená postupné zvyšování náročnosti situace odloučení. Nejprve trénujeme krátká odloučení (např. maminka odejde na 5 minut do jiné místnosti, poté na 10 minut), postupně na delší dobu (maminka jde vynést odpadky). Pak prodlužujeme vzdálenost, kterou se maminka od dítěte vzdaluje (nejdříve zůstává poblíž domu, pak odjede třeba ke kadeřnici).
🔹 Používání „utišujících předmětů“ (talisman, amulet) – dítěti můžeme před odloučením dát plyšáka, který symbolicky nahrazuje rodiče, dokud se nevrátí, nebo nechat u něj předmět, který připomíná rodiče (např. maminčín šátek). Také můžeme dítěti dát „kouzelný talisman“, který snižuje úzkost a posiluje jeho sebevědomí.
🔹 Odměňování a posilování zvládnuté separace – může mít formu slovní pochvaly, společně stráveného času (kino, bazén), oblíbené dobroty nebo drobné materiální odměny. Užitečné mohou být také „žetonové systémy“ (samolepky, kaštany, těstoviny) – důležité je, aby dítě dostalo odměnu co nejdříve po zvládnutém odloučení.
🔹 Omezení vyhýbavého a únikového chování – vyhýbání se situacím odloučení posiluje separační úzkost a zvyšuje pravděpodobnost dalších protestů. Pokud rodič ustoupí silnému protestu dítěte (např. zruší svůj odchod, protože dítě pláče), dítě se učí, že jeho chování je účinné. Pokud tedy musíme zůstat s dítětem doma (například proto, že ráno zvracelo), je dobré, aby tento čas nebyl vnímán jako „zábava navíc“. Můžeme jej využít na dohnání restů v pracovních listech nebo zařídit situaci, kdy dítě alespoň na chvíli zůstane bez rodiče (např. s babičkou), i když nešlo do školky.
Výjimku tvoří situace, kdy jsme si jisti, že dítě skutečně není připraveno na odloučení, v minulosti ho nezvládlo, nepříjemné pocity z rozchodu neodezněly a separační úzkost se ještě zesílila (tj. začala se objevovat v nových situacích nebo nabrala na intenzitě).
🔹 Rada: Fyzická blízkost rodiče obvykle separační úzkost posiluje – často je lepší rychlé rozloučení, následné ověření, jak si dítě vede, a případně zkrácení odloučení.
Co dalšího může dospělý udělat?
Snažit se porozumět strachu dítěte.
Ukazovat metody zvládání úzkosti a dalších emocí (pomáhat dítěti rozpoznat, pojmenovat a vyjádřit pocity – lze využít různé pomůcky a hry).
Podporovat motivaci dítěte vyrovnat se s emocemi (s mírou), připomínat, že strach nelze překonat okamžitě, ale že tento postupně slábne.
Připomínat dítěti techniky na zvládání napětí (vizualizační, relaxační a dechová cvičení, masáže, pohádková terapie).
Posilovat pocit bezpečí dítěte, ujišťovat ho, že je pro nás důležité, že ho máme rádi a přijímáme ho (i když některé jeho chování neakceptujeme).
Nekomentovat emoční potíže dítěte před ostatními, nesrovnávat ho s jinými dětmi, vyhnout se nadměrné kritice nebo zlehčování jeho strachu.
Dodržovat dohody, které s dítětem uzavřeme.
Co určitě nedělat?
- Bagatelizovat emoce dítěte nebo je popírat („Nemáš se čeho bát!“).
- Zahanbovat dítě nebo ho srovnávat s jinými.
- Být netrpělivý nebo dítě za jeho strach trestat.
Jak probíhá terapie separační úzkosti?
Pokud úzkostné reakce začnou mít patologický charakter (trvají déle než 3–4 týdny, jsou velmi intenzivní a narušují fungování rodiny), dítě by mělo být konzultováno s psychologem a/nebo dětským psychiatrem. Pokud je diagnostikována separační úzkost, doporučuje se zahájení terapie.
Nejúčinnější metodou je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Na první schůzku s psychologem, která slouží k rozhovoru a identifikaci problému, by měli přijít nejprve samotní rodiče (aby dítě nebylo svědkem diskuze o svých potížích). Další terapeutická setkání probíhají s dítětem, ale za podpory rodiče, který pomáhá například při plnění domácích „úkolů“.
Cíl terapie
Hlavním cílem terapie je naučit dítě postupně zvládat situace, kterých se obává. Základem je vytvoření bezpečného prostředí a důvěry mezi dítětem a terapeutem.
Terapii obvykle začíná tzv. psychoedukace – dítě se seznamuje s tím, co je separační úzkost, jak funguje, jak ovlivňuje tělo a chování a jak s ní lze pracovat. U malých dětí se využívá terapie pohádkami, starší děti se zapojují do rozhovorů, často s využitím kresby.
Postupná expozice – klíčová metoda terapie
Platí zásada, že čím dříve dítě opět čelí situaci, které se chce vyhnout, tím snadněji separační úzkost překoná. Používá se metoda tzv. postupné expozice, kdy se dítě nejprve setkává se situacemi, které vyvolávají menší úzkost, a postupně se přechází k těm náročnějším.
V rámci této metody se s dítětem vytváří „seznam strachů“ – seznam situací spojených s odloučením, které vyvolávají různou míru úzkosti. Každá situace je podrobně popsána a doplněna tzv. škálováním, tedy číselnou nebo obrázkovou stupnicí, která dítěti pomáhá hodnotit intenzitu svého strachu.
Terapie učí dítě, že úzkost se postupně snižuje, pokud se s ní setkává v kontrolovaných podmínkách, a pomáhá mu vybudovat zdravější způsoby zvládání stresu a odloučení.
Další práce spočívá v postupném vstupování do dalších situací ze seznamu (každou situaci opakujeme několikrát), aby se dítě v bezpečných podmínkách, s pomocí dospělého a využíváním dříve naučených způsobů snižování napětí (například vizualizační cvičení, dechová cvičení), konfrontovalo se strachem a získalo přesvědčení, že je schopné si s ním poradit. Během terapie se dítě učí rozpoznávat signály úzkosti vycházející z těla, identifikovat myšlenkové procesy spojené s pobízením a reagovat na tyto signály pomocí vhodných strategií zvládání úzkosti.
Chcete-li podpořit terapii, je dobré využít didaktické pomůcky firmy Insgraf. Jednou z nabízených pomůcek je „Podložka k vydupání zlosti“, což je pomůcka, jejímž úkolem je usnadnit vyjadřování emocí přijatelným způsobem.
Další pomůckou, která může být užitečná při terapii, jsou barevné polštářky emocí nebo podložky emoce, které pomáhají mluvit s dětmi o emocích přátelským a přístupným způsobem.
V internetovém obchodě Insgraf.cz najdete více didaktických pomůcek na podporu dětí v rozvoji emocionálních kompetencí a také nezbytné nábytkové vybavení pro terapeutické místnosti.
Autor: A. Wrzesiak – klinický psycholog
